Rozhovory

S úsměvem jsme drceni
Honza Hučín : Folk&Country 4/2009

Na Martinovi na první pohled nenajdete nic zvláštního. Bez ostychu říká, že velmi špatně vidí, ale na návštěvě u něho byste na to možná ani nepřišli. A ještě jeden paradox mě zaujal: v rohovém bytě nad rušnou Korunní ulicí je takový klid, že v jednom pokoji může Martin mít i domácí studio.

Jak dlouho bydlíš v tomhle krásném starém domě?

To byl byt mé babičky, po její smrti rok před revolucí jsme se sem nastěhovali. To jsme ještě se Zuzkou žili na hromádce, vzali jsme se až potom. Potom to získal soukromý majitel, ale protože to byl rodinný přítel, dokonce nám půjčil dost peněz na úpravy bytu.

Lákalo tě někdy se odstěhovat na venkov, mít domeček?

Hrozně rád bych takhle stárnul v Krkonoších (smích). Ale člověk, který špatně vidí, má některé věci ztížené, tam bych určitě nezakopl o práci. Pokud bych se někdy musel starat jen o sebe, mohl bych o tom uvažovat, teď mám ale odpovědnost za rodinu. Venku se cítím vždycky skvěle, v lese jsem nejraději.

Do lesa se kytara sice nosí, ale nevím, jestli bys u táboráků uspěl – žádný z tvých „pracovních“ žánrů, tedy ani rock, ani klasika se tam zpravidla nehrají. Jak ses k těmhle protikladným stylům dostal? Měl jsi něco z toho v rodině?

Naši poslouchali starou českou country, Zelenáče, Plavce, to jsem nasál nejvíc. Mě pak zlákal bigbít a věnoval jsem se mu pětadvacet let, ale nakonec jsem se vrátil k folku.

A čím tě folk přitáhl?

Hrozně se mi líbila orientace na text. Když přijdeš do klubu na nějaký bigbít, většinou neposloucháš texty. Někteří rockeři přitom mají texty výborné, ale na tom place jde hlavně o to peklo a decibely. To mě drtilo. Když jsem pak zažil pár folkových koncertů, ohromně jsem si je užil a pochopil jsem, že moje cesta je jinde.

Na bigbítu tě tedy předtím lákalo peklo a decibely, jak říkáš?

Ten temperament. Já mám rád ostré rokenroly, například kapely Slade, Sweet nebo Kiss, které hrály v 70. letech. Beatles byli tehdy na mě moc hodní. Na dnešní poměry to byla vlastně docela příjemná melodická hudba, ale tehdy to byl jeden z nejprogresivnějších směrů. Vrcholem mé bigbítové tvorby byla Šántí i když nejpopulárnější bylo Sluníčko, kde působila Lenka Dusilová, necítil jsem se tam ale moc dobře, vládla tam skrytá rivalita. Taky jsme po rozpadu měli brzo každý svou kapelu.

Kryl, Nohavica a Narcis

A k folku ses pak vracel postupně, nebo nastal nějaký zlomový okamžik?

Zásadním impulsem bylo, když mi jeden můj žák přinesl nahrávku Nohavici, já si to poslechl a vzpomněl si na Kryla. Na to, jak se u našich scházela parta lidí, nadávala na Rusáky a poslouchala k tomu Kryla. Nohavica mi ho připomněl. Už předtím se mi líbil Plíhal, ten dokonce i v době, když jsem byl ještě rocker. Cítil jsem z něho Suchého a Šlitra, textové umění Jiřího Suchého nesmírně obdivuju.

Takže ses rozhodl, že budeš po jejich vzoru taky folkovým písničkářem.

To ne, tak to nebylo. Nejdřív jsem souběžně k rockové kapele chtěl mít ještě folkovou, tak jsme založili Narcis. Kluci byli strašně fajn, bylo mi mezi nimi dobře, ale nebyli na takovou dřinu jako já. Měl jsem vždycky potřebu neustále měnit aranže a posouvat je dál, kluci toho měli občas dost, a chtěli radši jezdit do lesa (smích). Nahromadilo se strašně moc písní, které jsme nedokázali ani nacvičit, pak jsem si uvědomil, že jsem solitér, který ostatní prudí, snaží se to táhnout, žádá po sobě i ostatních výkony.

Tudíž bylo od tebe vlastně ohleduplné, že ses osamostatnil a začal prudit jen sám sebe.

Asi to bylo jediné možné řešení (smích). Má to ale zase jiná úskalí kvůli mým špatným očím. Když jedu sám vlakem, cesta po neznámé trase na neznámé místo je pro mě hodně náročná. Musím se pořád někoho ptát. Ve Svitavách, kde jsem měl hrát jako host Porty, se mi stalo, že jsem přijel v dobu, kdy bylo město vylidněné, a já se vrhal do silnice a zastavoval cyklisty, aby mi poradili.

Máš aspoň občas nějakého spoluhráče?

Ne, všechno hraju sám. Kytara je ohromně barevný nástroj a ve folku není úplně využitá, výjimek jako Jan-Matěj Rak nebo Jeroným Lešner je hodně málo. Snažím se o různé techniky, o různé způsoby hry, aby to pro posluchače bylo co nejzajímavější. Je ovšem pravda, že ani dobrý písničkář nezaujme tolik jako dobrá kapela.

Co nejvíc barev z kytary

Ty jsi vystudoval na konzervatoři klasickou kytaru, používáš tedy klasické techniky?

Já jsem nikdy nebyl moc zručný kytarista, takže můj styl je směska všeho možného. Taky jsem v hudebce učil vedle klasické kytary i elektrickou, dokonce jsem si na to napsal vlastní učebnici. Výuka elektriky je i dneska hodně žádaná, ale postupně jsem zjistil, že kvůli elektrice na španělku už skoro nic neumím, takže teď učím skoro jenom klasiku. Čili základy z klasiky u mě jsou, ale používám i rockové postupy, které jsem nasbíral vyloženě jako samouk. A něco jsem vymyslel sám, věděl jsem, jak chci, aby vypadal výsledek, a nějak jsem se k tomu dostal. To jsou ale spíš experimenty.

Experimentuješ i harmonicky?

Určitě, v některých písničkách hodně. Mám skladby různých žánrů, od trampských po vyloženě alternativní, to jsou opravdu úlety.

Vystačíš si na koncertě s jedinou kytarou?

Karel Plíhal má španělku i elektriku a je to výborné. Já bych s tím měl ale problém – když mám měnit nástroj, trvá mi dlouho, než si zvyknu, a to by už byl konec koncertu. Snažím se spíš z jedné kytary dostat co nejvíc barev. Teď jsem si pořídil cedrovou kytaru, bude znít trochu jinak než předchozí smrkové, ale nylonové struny zůstanou.

Na své poslední desce V síti jsi nejen výhradním autorem, ale i interpretem, máš tam několik nástrojů a samply. Ani při nahrávání tedy nespolupracuješ s hosty?

Naopak, teď jsem si koupil baskytaru, abych mohl sám nahrávat i tu (smích). Mně ohromně láká cesta, kdy si člověk všechno nahraje sám, kytary, harmoniky, flétny. Na leccos sice umím zahrát jenom „hoří“, ale když se to „hoří“ zahraje zajímavě, dá se to hezky použít. Jsem hodně zvědavý, jakou desku jsem schopen jako jednotlivec vyprodukovat.

Přes pestrost nástrojů je pro tebe důležitý i text, jak už ses zmínil. Dokážou ale dnes lidi ještě texty poslouchat?

Jsem o tom přesvědčen, mám navíc dojem, že čím dál víc muzikantů dělá výborné texty. Uchvátil mě například čerstvý vítr Xindl X, je to pan textař, podle mě dosahuje úrovně Nohavici i Plíhala. Jinou cestou jde Jana Šteflíčková, tam se mi zas líbí její jedinečnost. Dřív se mi líbila i Martina Trchová, ale už jsem od ní dlouho nic neslyšel.

Vidíš, měl jsem zato, že Jana Šteflíčková zaujme napoprvé hlavně projevem.

To je pravda, ale v poslední době už dělá poetičtější a méně herecké písně a mně se to takhle líbí víc.

Je podle tebe pro písničkáře důležitější zaujmout a strhnout publikum než psát promyšlené písničky, které nejsou tak efektní?

Řekl bych, že každý má svou cestu a všechno je potřeba. Kdyby všichni dělali expresivní hudbu, byl by to za chvíli blázinec. Mám šíleně rád Mikiho Ryvolu, který má právě ohromně poetické texty a propracované harmonie, i když to není efektní. Špičkoví muzikanti se prosadí svými cestami, může to být něco zcela klidného typu Suzanne Vega, a přitom to bude mít sílu.

Vážit si života

O čem jsou tvé texty? Jaká oblíbená témata máš?

Je to takový mišmaš, věnoval jsem se všemu možnému, ze začátku jsem psal i hodně o lásce. Mám pocit, že ve folku si můžu dovolit psát o všem, i když musím taky brát ohled na svůj věk a volit témata, která jsou pro mě přiměřená.

A poslední deska? Má nějakou jednotící linku?

Hlavní myšlenka je asi ta, že život je krátký a musíme si ho vážit. Jsme hozeni do společnosti, dostaneme číslo, občanku, podle mě bychom se měli od toho oprostit a nenechat se semlít touhle dobou, která je podle mě doba vlády peněz. S úsměvem jsme drceni. To je ta síť, ve které jsme a na které jsme závislí. I v pravém smyslu – internet, komunikační sítě, elektrická síť…

Co by podle tebe měl člověk dělat, aby závislý nebyl?

Hledat pravdu a nepřijímat schémata. Třeba dnes se výrobky dělají tak, aby se do určité doby určitě pokazily. Je to obrovská zátěž pro přírodu, měli bychom žít úsporněji.

Trvale udržitelný rozvoj?

Přesně tak.

Může současná finanční krize pomoct, aby lidé začali šetřit a rozlišovat, jaké věci jsou potřebné, a jaké zbytečné?

Je naprostá pravda, že lidé jsou zhýčkaní. Nevím, jestli je možné je odnaučit pohodlí, na které si zvykli. Možná není potřeba je vyloženě odnaučovat, ale snažit se, aby všechno, co nám má sloužit, bylo kvalitní, úspornější.

Nerozbíjím výkladní skříně

Písničkář zpívající o neutrálních nebo obecně přijatelných tématech, jako jsou láska, vztahy, příhody ze života, nachází posluchače ve všech skupinách. Jakmile ale do textů zamíchá něco kontroverzního, politického, hned se vůči někomu vymezí a může si nadělat nepřátele.

Neměl jsi obavy z toho, že ztratíš část publika?

Já se snažím o věcech přemýšlet a nikdy jsem nebyl rebel za každou cenu. Rozbíjet výkladní skříně je strašně laciné a k ničemu to není. Nevěřím v revoluci, ale v postupný vývoj. Trápí mě teď islám a jeho postupné pronikání, protože já ho nepovažuju za náboženství, ale za ideologii vedoucí k potlačení svobod. Bolševik nás odnaučil vnímat původní židokřesťanské hodnoty, které jsou společné pro Evropu i Ameriku. Ale nepůjdu kvůli tomu do ulic, věřím, že lepší je vyvíjet soustavný tlak prostřednictvím masové petiční akce.

Jak lidé berou písně na takováhle témata, hlavně ve srovnání s tvými „neutrálními“ písněmi?

Překvapivě je odezva větší, ono to taky víc lidi vyprovokuje k přemýšlení. Ale jak říkám, nechci ze sebe dělat žádného kazatele, takže radši udělám pár trampských písniček, abych zůstal obyčejný kluk, který má svobodu dělat si, co chce.

Měli to před revolucí podle tebe písničkáři jednodušší, když existoval společný nepřítel, jasná nosná témata?

Na to je dost těžké odpovědět. Společný nepřítel sice byl, ale zpívat proti bolševikovi opravdu pořádně, to chtělo velkou odvahu, člověk si pak už skoro nezahrál. Plíhal to dělal pěkně, obecně, a přitom to sedlo a byla to pravda. Ve srovnání s ním mi Nohavica připadá příliš na povrchu, na efekt – ačkoliv Mikymauzoleum je úžasná hluboká deska.

Neztrácela se tím společným nepřítelem pestrost témat?

Určitě se do odporu a protestu schovala spousta věcí, které by samy o sobě nepřežily. I dneska by se dalo vždycky vzít nějaké hodně aktuální téma a angažovanost by skryla nedostatky. Já nemám potřebu dnes zpívat například o plynu.

Myslíš o ruském plynu?

Jo, o tom.

Liší se nějak zásadně poslední deska od tvých předchozích?

Já jsem během života stihl nahrát desky s různými kapelami. Ve folku jsme s Narcisem udělali dvě malá dema, pro mě jako sólistu je tahle poslední třetí v pořadí. Vývoj tam určitě je, už jsem mluvil o tom, že mé dřívější písničky byly na různá témata.

Tvůj repertoár je hodně pestrý tématicky i stylově, zaslechl jsem, že k tomu vedle plnohodnotných písní děláš všelijaké miniatury. Na konci alba V síti vidím půlminutovku Celej svět, to je jedna z nich?

Ta deska je poměrně vážná, tak jsem se snažil to na závěr odlehčit, aby to nebylo vážné až moc. Je to jedna z blbinek, které také vytvářím (smích).

Kvůli duševní hygieně?

Především kvůli lidem na koncertech. Ti by nesnesli, kdybych do nich celou dobu hustil jen vážné věci.

Svobodná deska Martina Rouse, i ty ostatní
Karel Vidimský Cimbura, Folktime, 18.11.2008 v rubrice rozhovory

Jsou momenty, jejichž význam si uvědomujeme až dlouho potom, co se odehrály. Mezi ně patří premiéra skupiny Narcis při Pražském Portování ve Mlejně v roce 2003.

Narcis bylo trio rockových muzikantů, kteří si udělali dva roky trvající výlet do folku. Dochovala se po nich dema Na sluneční straně a Čínská zeď. Hlavním přínosem Narcisu je, že s ním přišel na folkovou scénu tehdy elektrický kytarista, zpěvák a autor písniček Martin Rous, na rockové scéně kapelník tehdy již dobře zavedené skupiny Šántí. Zatímco se muzikantská cesta jeho spoluhráčů z Narcisu po rozchodu kapely ubírá jinudy, Martin zůstal folkové scéně věrný, vrací se ke klasické kytaře a od roku 2005 vytváří svůj originální písničkářský styl.

V únoru 2006 představuje svým příznivcům první písničkářské album Mon Chéri a sedm měsíců nato hned druhé, nazvané Samba 4U. Od té doby se růst Martinovy diskografie (čítá ještě šest alb z rockerského období; na všech se podílel autorsky, na dvou i interpretačně) zastavil. A stát bude do čtvrtka tohoto týdne (20. listopadu 2008), kdy v kavárně Carpe Diem představí svoje třetí písničkářské album V síti. Při této příležitosti jsme si o jeho deskách trochu popovídali.

Martine, mezi tvými prvními, za sebou rychle následujícími, písničkářskými cédéčky vydanými v autorském přetlaku začínajícího folkaře a novým albem jsou dva roky pauzy. Co má album V síti s předchozími společného a čím se od předchozích liší?

Stejně jako obě předchozí vznikla i tato deska v mém domácím studiu Komůrka a stejně jako na předchozích je i tady základem nahrávky kytara a můj hlas. A taky to, že nikdo neumíme překročit svůj vlastní stín. Společné mají moje písničkářská cédéčka také to, že je na nich po sedmnácti písních. Některé z toho nejnovějšího jsem hrál zatím dost málo. Jsou tam, oproti předchozím zcela folkovým deskám, i tři písně, které jsem původně hrál se Šántí. Tato deska je zvukově i nástrojově bohatší a hudebně stojí mezi žánrovými proudy. Domnívám se, že je i dokladem toho, že jsem se již plně oprostil krylovsko-nohavicovského vlivu.

Zvukově a nástrojově bohatší? Znamená to, že jsi nové album nahrával s kapelou?

Ne. Všechno jsem, stejně jako u dvou minulých desek, nahrával sám. Vedle akustické kytary jsou novinkou samply akustických perkusí, většinou použité ne pro rytmus, ale pro barvu. Do písniček jsem na playback dohrával spoustu dalších nástrojů. Jde většinou o drobné party například zobcových fléten, foukací harmoniky, ukulele, elektrické kytary a baskytary. Je tam toho hodně… Hlavní odlišnost této desky oproti všem předchozím, na kterých jsem se podílel, je ale v tom, že jsem se při její tvorbě nikomu a ničemu nepřizpůsoboval a dělal jsem ji hlavně pro svoji radost. Vlastně jsem pro ni ani nehledal píseň, která by se mohla stát „hitem“. Je to svobodná deska.

Když jsem o tobě psal letos v lednu, měl jsi rozdělaný výběr své tvorby z éry se Šántí a zdálo se, že projekt brzy vyrazí mezi lidi. Jaký je stav záležitosti dnes?

Tenkrát jsem trošku přecenil své síly. Dnes je kompletně hotovo devět písní, ve kterých hrála základní sestava Šántí. Jsou to studiové nahrávky z let 1996 až 2006, ve kterých jsem teprve teď dodělal a u dalších dodělávám ve své Komůrce kytaru a zpěv. Stejně jako moji spoluhráči ze Šántí si myslím, že tyto, zatím ještě zčásti stále nedokončené, historické nahrávky patří k tomu nejlepšímu, co jsme kdy s kapelou udělali. Proto je teď postupně dodělávám, a proto nechci tento projekt zbytečně uspěchat. Materiálu je na dvě cédéčka…

…na která se můžeme těšit kdy?

První z těchto desek by mohla být dokončena do léta příštího roku, druhá asi rok nato. A mezi tím bych taky rád udělal další folkové album.

Vraťme se teď ještě jednou k aktuálnímu albu. Chceš čtenářům FOLKtimu povědět nějaké podrobnosti o jeho blížícím se křtu?

Mým hlavním hostem v Carpe Diem bude tento čtvrtek Jiří Smrž, písničkář, z jehož tvorby cítím čistotu a pravdu. Jiří nejen vystoupí s blokem svých písní, ale bude i, stejně jako u Samby 4U, kmotrem nového alba V síti. Já sám chci album živě představit podstatnou částí písní na něm obsažených. Vedle Jiřího a mě v programu vystoupí i další písničkáři, které mám rád.

Několikrát ses mi v poslední době s uznáním zmiňoval o Janě Šteflíčkové a Xindlovi X. Nebudou to oni?

Nebudou. Jana má ten večer něco jiného a s Xindlem a dalšími budu hrát 18. prosince ve Mlejně. Moc se na to těším. Jana Šteflíčková a Ondra Ládek jsou pro mne těmi nejvýraznějšími v mladé generaci. Jsou to lidé s velikou autorskou akcelerací a autoři, kteří pozitivně ovlivňují a posouvají nahoru i mě.

Takže své další hosty jmenovat nechceš?

Právě proto, že jsem na jejich účast hrdý, nechci. Chtěl bych, aby bylo jejich vystoupení při křtu CD V síti pro jeho návštěvníky milým překvapením.

Martine, děkuji ti za rozhovor, a přeju ti, aby nejen celý čtvrteční program v Carpe Diem, ale hlavně tvoje nové cédéčko bylo milým překvapením pro co nejvíce jeho budoucích posluchačů.

Zde by rozhovor s Martinem Rousem končil, kdybychom si den po jeho uskutečnění nezatelefonovali a Martin mě nepožádal o připsání několika dalších řádek.

Myslím, že včera, při tolika povídání o deskách jsem na někoho zapomněl. Zapomněl jsem na svého dlouholetého kamaráda Ríšu Němečka (na fotografii Narcisu vlevo), se kterým jsem prožil spoustu silných zážitků už v dobách, než jsme s ním a Zbyňkem Pokorným založili Narcis. Naše kamarádství zánikem Narcisu neskončilo. Přesto, že nemá času nazbyt, je mi nejen kamarádem, ale i tím, komu se říká tam, kde se točí peníze, manažer a dělá pro mne i spoustu jiných věcí, které bych sám nezvládl. Stará se o můj web, bez jeho spolupráce by má cédéčka neměla obálky atd. Moc mu za to všechno děkuju.

Šanci má ten, kdo vydrží
Honza Řepka, 30. listopadu 2006

Martine, sám hraješ teprve necelé tři roky. Řekni mi, jak ses k folku vlastně dostal? Co tě vedlo k tomu, že teď vystupuješ sám s kytarou a hraješ svoje písničky? Chceš těm lidem něco říct, nebo se potřebuješ z něčeho vypsat? Proč to děláš?

Chci, abych mohl lidem něco sdělit. Protože v tom bigbítu lidi poslouchaj spíš hluk a texty nikdo neposlouchá. No, a proč dělám sám? Chtěl jsem mít svobodu, protože to, jak hraju na kytaru, je dost podivný a v podstatě to moc nepřipouští další muzikanty vedle sebe.

To je pravda. Ty jsi přišel s něčím, co tady na té scéně není obvyklé. Bubnuješ do kytary, skvěle ovládáš klasické způsoby hry na kytaru…

Neobvyklé je to z toho důvodu, že to jsou techniky přenesené z jiných žánrů, techniky, které se tu ve folku nepoužívaj, když to řeknu velmi jednoduše. Jsou to techniky z heavy-metalu, z jazzu, úplně z jiných žánrů.

Ale přitom je to všechno hráno na akustickou španělskou kytaru.

Hlavně – pokouším se o to, aby ta kytara zastoupila kapelu. To je můj cíl. Udělat tu hru tak barevnou, aby měl člověk pocit, že je tam těch muzikantů víc. Chci, aby to byl takový hlavní atribut té mojí hudby.

Přitom chceš ale zachovat maximální výpověď.

Přesně. Jsou to hlavně zpěvné melodické písničky, hrané ovšem podivnými, nezvyklými technikami.

Řekni mi prosím krátce o svých nahrávkách. Pokud vím, tak to je od a do zet tvoje práce. Pálíš si to sám, obaly si děláš sám, prodáváš si to sám na koncertech

Od a do zet. Doma napíšu, doma zazpívám, doma nahraju, doma doplaybackuju všechny možný a nemožný nástroje. Úplně rozumím Tereze Terčové, která říká, že sice je písničkářka, ale desku chce nahrávat s hosty. Já to ale s hosty nahrávat nechci, já to chci dělat jako svoji práci, ale milión playbacků, aby to bylo posluchačsky zajímavé, aby to mělo šlupky, aby si to člověk poslechl potřetí a našel tam zase nové věci. Není to vlastně ani folk, ani bigbít, je to prostě něco úplně jiného.

Nejnovější cd „Samba 4U“ jsi křtil v listopadu 2006 v pražské Ryběnaruby.

Pokřtili jsme to nugetou. Kmotr byl Jirka Smrž a uváděl to Jeroným Lešner. No, teď chceme nový demáč kapely Šántí – jmenuje se to Lysohlávkový salát, pokřtít hlávkovým salátem.

Vraťme se úplně na začátek. Kdy jsi začal veřejně vystupovat?

Vystupovat jsem začal v patnácti letech s bigbítem. Jako zpěvák a kytarista.

Jak se ta kapela jmenovala?

Direkt!

No tak to je úderný název.

A neměli jsme bubeníka, toho jsme si vždycky půjčovali z publika.

Ty pocházíš z Prahy?

Já jsem z Prahy, ale tohle byla prázdninová kapela. To fungovalo jen o velkých prázdninách na Valašsku, v Jablůnce nad Bečvou. A tam jsme vždycky hráli na zábavách.

Asi to nebylo úplně marné, protože jsi u toho zůstal.

Říká se, že kdo po třicítce zůstane u hudby, tak u ní zůstane celý život.

No ale od patnácti do třiceti byla dlouhá etapa, navíc taková ta lámací… Kdy to přišlo, že jsi…

No ono od začátku jsem věděl, že to chci dělat. Od těch patnácti. Protože mě okouzlil glam rock, Sweet, Slade, rock’n’roll, bigbít. Takže tak.

A folk?

Folk přišel tak, že přišel žák, přinesl mi na hodinu Kryla a Nohavicu…

To bylo kdy?

Tak před třemi lety.

Až?

Až. Předtím jsem folk vůbec neposlouchal. Věděl jsem jenom o Plíhalovi, o Nohavicovi jsem jenom věděl, že existuje, neznal jsem jeho písničky. A jenom Kryla jsem znal. Ten se mi líbil vždycky.

Ty teď žiješ v Praze na Vinohradech a živíš se tím, že vyučuješ hru na klasickou kytaru v základní umělecké škole. Jak dlouho to děláš?

Po revoluci jsem dva roky učil soukromě, ale zjistil jsem, že prázdniny nemám placené, no pak šla manželka na mateřskou, tak jsem po ní vzal hodiny v lidušce. Postupně se to přelilo, dneska tam mám skoro samé elektrické kytary a jenom pár španěl.

Studoval jsi na konzervatoři, obor kytara. Umíš hrát i na jiné nástroje?

Klavír jsme měli všichni povinný, ale na ten nezahraju ani hoří. Jinak neumím na nic, ale na těch svých nahrávkách hraju na všechno. Stačí dva tóny, a když je člověk dobrý aranžér, tak to stačí.

Přeskočíme Direkt a takové ty nejprvnější skupiny. Řekni mi ale, kdy jsi začal hrát v kapelách profláklejších nebo snad profesionálních?

No, Sluníčko byla profesionální kapela. To byly festivaly a velké koncerty, na Sluníčko chodilo pravidelně 700 lidí. To už je ale minulost. A já jsem tam byl jenom v roce 1992. Pak to teda ještě dva roky jelo, no ale pak už to nejelo…

A pak vzniklo Šántí?

Šántí vzniklo v roce 1996. Mezitím bylo ještě Flying Elephant. Ale to byla kapela amatérská. Měli jsme anglického zpěváka Ricka, dokonce jsme v nějaké Marlboro soutěži z pěti set kapel postoupili mezi osm nejlepších, no ale pak to zvadlo, Rick se vrátil do Anglie a my jsme udělali Šántí.

V Šántí jsi většinový autor, vydali jste dvě dlouhé desky, letos slavíte 10 let exitence. Našli jste si tu svoji obec a jste v podstatě spokojení se stávajícím stavem anebo se to vyvíjí někam dál, máte nějaké ambice?

Já se teď už víc cítím jako folkáč, Šántí je pro mě spíš vedlejšák, a tím pádem šlo Šántí nahoru, protože jsem přestal tlačit na pilu, je to najednou větší pohoda a víc to vychází.

A čím to je, že je ti folk najednou bližší než ten bigbít, který jsi dlouhá léta poslouchal a dělal?

No protože mám víc koncertů. Tím pádem víc hraju a skládám a hlavně: svoboda. Jak jsi sám, nemusíš se vázat na zkušebnu a takovéhle věci: když chceš, tak zkoušíš, když chceš, tak vymýšlíš.

Jsou ale taky rockoví písničkáři, kteří se často ošívají, když je někdo řadí do folku, ale přitom taky dělají vlastně obyčejné písničky, akorát hrají spíš na rockových akcích.

No to jo. Ale já myslím, že jsem spíš folkáč. I těmi texty, asi.

Je tam takový ten rozdíl, že bys hrál prostě raději v klubu, kde je klid, než v baru, kde se lidi baví?

Určitě. To je jasné, že musí lidi poslouchat. A já si připadám – teda ty písničky jsou jednoduché – ale myslím si, že je to dost sdílné, komunikativní, a právě proto by to mělo být někým poslouchané.

Máš teď po tom roce, co tedy sólově vystupuješ na folkových scénách, v klubech, na festivalech, vyhrál jsi nějaké ty ceny atd. – nechci říct cíl – ale aspoň směr, kterým se chceš vydat?

Chci hrát pro lidi všude, ne jen v Praze. Chci, aby znali ty nahrávky, chodili na koncerty. Žít prostě tak, abych věděl, že lidi mají rádi mě a já mám rád je.

Hm.

Mně se na tom folku líbí, že člověk někam přijde a už tam má kamaráda, který už tě někde viděl, který sám někde hrál, je to taková soustava známých, to v bigbítu vůbec nefunguje. Tam se lidi jednou potkaj a už se nikdy neviděj.

Je to možné, že je ta scéna o tolik rozvětvenější?

Je to pravda. Ty lidi jsou sami pro sebe, hrajou sami pro sebe, texty jim lidi neposlouchaj a pařej a chlastaj. Je to úplně jiný svět.

Pravda je, že ta folková scéna u nás je hrozně malá.

Tak možná právě proto je to tak, že se ty lidi všichni znají.

Asi ano. Dokážeš si představit, nebo chtěl bys hrát profesionálně? Když chceš hrát dvacetkrát za měsíc, tak nemůžeš nic jiného pořádně dělat, že jo?

Tak já bych radši hrál než učil. Ale je pravda, že jsem si to nikdy nevyzkoušel a nevím, jestli bych to fyzicky zvládnul. Takže bych to rád postupně jako by zkoušel, jestli to půjde nebo ne.

Nebojíš se třeba, že bys pak měl při případném návratu potíže?

No to bych měl každopádně, protože učitelů je přebytek. Ale zase to povolání není tak dobře placené…

Řekni mi ještě jednu věc. Koluje názor, že po roce 89′ to jde s folkovým písničkářem obecně s kopce, protože prý není proti čemu protestovat, není o čem psát apod. Co si o tom myslíš?

To je nesmysl. Já nevím. Já jsem byl před dvěma lety poprvé na Portě, a tam jsem slyšel Martinu Trchovou, tam jsem slyšel Jirku Šmidta, tam jsem slyšel My3.AVI a zjistil jsem, že o tom akorát nikdo neví. To je celý problém. Letos jsem slyšel Jirku Smrže, a to je prostě na úrovni těch nejlepších písničkářů, kteří tady kdy byli. Vůbec s tím nesouhlasím, s tímhle názorem, absolutně ne. Akorát o tom nikdo neví. Ale je to tady.

Čím si tedy takovou tu změnu vysvětluješ? Dřív jezdilo na Portu mnohem víc lidí, a když už vyšla nějaká deska, prodávala se v obrovských nákladech. Takže statisíce lidí mají doma tu samou desku a ty písničky znají. To je věc, která už se nevrátí, protože takové náklady se pravděpodobně nikdy neprodají. Šíření hudby dnes prostě probíhá jinak. Myslíš si, že je možné takhle nezávisle dojít k tomu, že se o tobě ví?!

Já si myslím, že to je problém médií. V masmédiích tyhle věci nejsou, tehdy to bylo i v masmédiích: v televizi, v celoplošném rozhlasovém vysílání byl daleko větší prostor pro folk. Takže tohleto se tímhle způsobem vrátit nemůže. Ale podle mě – co jsem si tak všiml – šanci má ten, kdo vydrží. Protože to povědomí se získává daleko pomaleji a na základě jednotlivých koncertů. Proto jde o to hrát a prodávat nosiče. A ty nosiče musí být levné a – jedlé.